Co mi dala tma?
Možnost být konečně svá, pocit bezpečí, domova, objevování, setkávání. Přijetí v pohybu i odpočinku. Rozložila mne a zpět složila úplně jinou- klidnější, vyrovnanější, přijímající tok života …

Zmizela touha cokoliv přemoci silou, jen povolit a jít jak hudba zní, pozorovat jaký tón v těle, co rozezní.
Dojít do hlubin i dálek a přesto najít ukotvení a bezpečí ve svém vlastním těle, kde je ale tak, tak skvěle.
Tma nahlas vyslovila to, o čem jsem věděla a bála se, si to sama přiznat.
Že si mohu dopřát spočinout a jen tak být a nechat život prostě žít.
Že hranice a omezení si stavíme mi sami.
Že než říci to jsem já, ráno čeká maska statečná, sobě tvrdit, že jsme obyčejnou součástí davu a přitom to vede k TAKOVÉMU zmaru.

Pak ve vzteku strhneš ty masky a řekneš ne, už nechci hrát šašky. Tohle jsem já a to je mé tělo, miluj ho, už povstaň – ty Ženo. Žena co konání, je její bytí, najednou zjišťuje, že plynutí mnohem více ji sytí, tak shazuje masky a bolestí pláče a v tom uslyší, že zakřičí ptáče, to matka zem, ten nádherný zvuk a náhle stojí tu maličký kluk, cítí radost v srdci dítěte, jak když ptáček stane se z kuřete, cítí jak dospívá, jak mění se síly, že silný je muž, plničký síly, možná generál a možná voják užívá pózy, to je on, dohlíží, tak nějak shora a za tou pózou snadno se schová a v tom další píseň přihlíží, co přijde teď?
Tělo se chvěje a ruka uvidí, ááá něco se děje, po ptáku přichází nějaké šelmy a člověk mění se ve lva, drápy má veliké a hřmotný hlas a v tom hudba mění se znovu a zas, připluly dálavy, daleký shon, déšť.
Pláč a srdce bol, stojím tu sama, opuštěná, smutek, ticho, zmar – PROŽIJ TO a pak život plyne dál.

Někdo je ve tmě, k němu se skloní, kde nic, tu nic, nikdo tu není, ona se shýbla a co má se stát, ruce jí podává ten, kdo ji má rád, klečí mu u nohou a vzhlíží k bohu a ptá se – smím, děkuji, mohu?
Staví ji na nohy a ona pláče. Pomohl ji na nohy, a ona tak pláče… Role se střídají, jak kapky deště, tón akord a jinde jsi v čase, přesto však přítomnost, stále tě kotví a ty víš, které místo je tvý.
Plynou tu životy a stvoření světa, těžko popsat to, co skrývá i jediná věta. Život tak skutečný, že nelze se ptát, zda tohle vše, mělo se stát.

Jsme tady nyní, něco jak rodina, kolem tok těl a každý se prolíná, každý z nás zažívá jinačí dojmy, přesto jsme spojeni a to velmi.
Nesoudíš, nedíváš se na každý krok, jen fascinovaně hledíš, co je to za pokrok.
Když světla se zažehnou, vtáhne tě den a mozek se vzpírá, že byl to jen sen. Až pak přichází úleva a ty nevíš odkud je vlevo a co že je doprava. Tělo je znavené, neschopné slov, duše se chystá na velký skok.
Věci se dějí, tak mezi řádky, když vstoupíš do tmy, už nejde jít zpátky.
Najdeš tam vesmír, krásná místa v těla a na konci, se každá buňka, má fakt skvěle.

A že to byl mazec, jen lesk v očích napoví a každý ví, že šel by i podruhý. Okusit sílu laskavé tmy, kde v bezpečném prostředí všecko se smí.
Tma to je učitel, dlouho tě nechá, až když ukročíš velmi, facka tě čeká.
Tak jako v životě, laskavě vede, tak dlouho, jak jen to svede.

A dojmy těla?
Únava, jak když vystřelí tě z děla, krk tě bolí a srdce tlačí, mezi čarkami snad provázky tě tlačí, záchod druhým je ti domovem a ty si říkáš, jak z toho ven? A pak si řekneš, vem to ďas, tělo se léčí a to chce čas.

Co cítíme ve tmě?
Možná soulad, možná rozechvění rozechvění, splynutí i odpojení, vnímáme srdcem, hmatem, dechem, vůní.
Milujeme i odpouštíme, často pocit viny propouštíme. Tma dovolí ti prožít slovesa.
Procítit rozdíl mezi pták a letět, mezi manžel a miluji tě bytosti, jež si vstoupila do mého prostoru a času, s láskou tě pouštím, když vím, že potřebuješ jít a stačí jen, že pro tuto chvíli jsem tu směla být.

Díky za den a dík za noc. A díky za to, že nejspíš bylo nutné zažít tu moc. Děkuji, že jsem směla, děkuji tmo – laskavá učitelko. Namaste